Zrození bylo famózní. Baví mě, že na kurzu dokáži překvapit/zaskočit i samu sebe.
Tak jako loňský ročník, i tentokrát se věci děly jinak, jen ne podle plánu. Pro některé účastnice byla výzvou již samotná cesta a to včetně naší úžasné paní kuchařky Janičky. Je to jako chystat se vyndat si zanícenou třísku. Vím, že musí ven. Ale fakt se mi do toho nechce. A duše to věděla.. a pohrávala si s myšlenkou: Jdu do toho? Nejdu do toho? I účastnice.. Polovina to na poslední chvíli rušila a naopak, jiná se přihlašovala. Tentokrát jsem to sledovala již s vnitřním klidem a byla zvědavá, jak to celé dopadne.
Jak? Perfektně! Ženy si sedly dokonale. Atmosféra pěkně zrála a vedla nás.. od počátku do konce.. k sobě. Žasnu, i přes to, co vím, jak nám nějaká drobnost dokáže obrátit život vzhůru nohama.
Když chystám kurz, velmi citlivě skládám techniky tak, aby postupně nenásilně vedly ženu do hloubky. Kousek tady a kousek tady.. najednou to do sebe zapadne a ona ví.
A tak jsem nenápadně „nachytala i samu sebe“. Že v sobě nesu nějaké trauma z porodu jsem věděla již dávno. Kdykoliv jsem se toho tématu dotkla, vyskakovalo to tam znovu a znovu, ale nedokázala jsem se tomu přiblížit a něco s tím udělat. Až teď. Připravila jsem si pro ženy „kulišárnu“, abych simulací podmínek otevřela paměť těla. Všechny tím procházely, děly se různé věci a nakonec jsem si řekla: „Měla bych to také vyzkoušet, ať přesně vím, co to dělá.“
No a udělalo.. praskli mi vodu. Porod začal dřív, než jsem chtěla.. Ta bezmoc. Ta zloba, co se vyvalila. Strašně rozzlobená a naštvaná jsem byla, že mi do toho někdo zasáhl. A všechno to rozladění šlo… no, do mámy! Byla jsem nervní, rozladěná až neurotická. Tak jsem se chtěla vrátit, zmizet. Chtěla jsem, aby mě maminka odmítla a dokončila to dílo zrady. Ta bolest z toho byla tak silná, že jsem toužila, aby byla ještě větší, aby to ukončila. Jak myslíte, že si se mnou tenkrát má 22tiletá maminka poradila? I má náhradní vědomá ‚maminka‘ měla co prodýchávat. Kdo by také po porodu čekal rozzlobené odmítající dítě? A tak má dětská duše zůstala v osamění. Maminka tenkrát nedokázala tu bariéru ustát a zpracovat.
Ten nadhled i vhled mi přinesl pokoj do duše. Pochopení pro sebe i pro ni, i vše, co se v následujících letech odehrávalo.
To se tam stalo mně. Jen tak mimochodem.. Ženy si odvezly své vlastní hluboké zážitky, vhledy a aha momenty. Toto je má parketa. Hloubka, pravdivost a objevování cesty sama k sobě.
Proč? Pro ten jednoduchý prostý stav spokojenosti a přijetí.
 
 
 
 
 
Byl to můj první rituál, který mě silně přesvědčil o tom, jak moc jsou vědomé iniciace do dalších vývojových etap nezbytné. Cítila jsem, ze mě v tom místě první menstruace něco drží, co jako bych nedokázala projít sama. Nevěděla jsem ale moc pro co si jedu. Bylo toho totiž tolik v jednom uzlíčku, že to nešlo rozlišit. Pomalu se to rozplétalo během víkendu. Nebylo to pro mě jenom o tématu a oslavě přijetí ženství, ale velmi silně i o vstupu do dospělosti, uvědomění si, že od tehdy už jsem samostatná bytost, odpoutaní se, o vstupu do neznáma do svobody, přijetí svojí zodpovědnosti a důvěry v sebe, že tohle všechno opravdu zvládnu a že je to v pořádku pro všechny; že jsem ready postoupit dál včetně toho, že je v pořádku nevědět a poznávat a prozkoumávat krok po kroku tuhle novou konstelaci sebe sama. 🙂 Díky moc Adélce za podporu a zprostředkovaní přesně těch kvalit, které byly potřeba právě a přesně pro mě.
Hanka

Bude zveřejněno.
Nebude zveřejněno.
Nebude zveřejněn.
Bude zveřejněna po kontrole.